THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Původně jsem měl ten dojem, že vlastně ani nemohu říct, že by mnou zpráva o dalším odchodu pěveckého samorosta Messiaha Marcoliniho z řad švédských doomařů CANDLEMASS (v rámci očekávání nové desky) nějak významněji zamávala. Pravda, „Mesiáš“ mohl být do jisté míry považován za těžko nahraditelného, ale i tahle míra měla a má své meze, za které se koneckonců kapela už dvakrát (a bez ztráty kytičky) v minulosti podívala. Navíc ve směru této úvahy nesmíme zapomenout ani na zdaleka nejdůležitější faktor pro celou novinku, totiž baskytaristu Leifa Edlinga. Ten jako správný metalový kapitán prostě nemohl než nezůstat na svém místě a jako již tradičně se rovnou podepsal pod všechno, co lze po stránce hudební a lyrické na „King Of The Grey Islands“ nalézt. Tím také zároveň položil ten nejzákladnější stavební kámen pro nejbližší budoucnost CANDLEMASS, v jehož světle se ovšem příchod amerického pěvce Roberta Loweho (jinak také SOLITUDE AETERNUS) stává poněkud závažnější záležitostí, než jakou se prve zdál být.
Protože zatímco Edling zcela jednoznačně přináší neotřesitelnou jistotu pravověrných CANDLEMASS, Lowe za ním v tomto směru poněkud zaostává. Dokonce mám ten dojem, že pokud bych měl sestavit žebříček zpěváků kapely od toho nejlepšího po „nejhoršího“, asi by mi nezbylo, než Loweho umístit až na úplně poslední místo. Robert samozřejmě není špatný zpěvák, naopak, jen výraz a barva jeho hlasu nejsou zkrátka ničím výjimečné a nestrhávají pozornost tak, jako výraz a barva hlasu všech ostatních zpěváků, kteří kdy řadami CANDLEMASS prošli (tj. krom Marcoliniho ještě Johan Langquist a Thomas Wilkström). A to by podle všeho nakonec mohlo být pro kapelu docela citelným zásahem na momentálně nejzranitelnějším místě.
Jinak je totiž „King Of The Grey Islands“ skutečně pravověrným albem CANDLEMASS se vším všudy, co k tomu patří, s jedinou výtkou, směřující k přesvědčivosti celého čerstvého materiálu. Všech osm jeho skladeb (intra „Prologue“ a „The Opal City“ nepočítaje) se za vámi táhne jako med za lžičkou, houpavý rytmus protkávají riffy někdy až na samé hranici jednoduchosti („Devil Seed“ je v tomto směru opravdu učebnicová) a všemu tomu velí nasládlým pachem hniloby načichlé melodie, které říkají pane výhradně jen tomuhle králi. Tak jako jsou ovšem šedé ostrovy, jimž momentálně panuje (těžko říct, zda předlohou názvu alba byly opravdové Šedé ostrovy, ležící na východě Atlantického oceánu u kanadského ostrova Newfoundland), zdá se to všechno být také poněkud šedivějším, než by v porovnání se zlatými časy kapely a předloňským eponymním návratem bylo bývalo zdrávo. Skutečně a s oslovujícím efektem vás na duši pohladí jen úvodní „Emperor Of The Void“, již zmíněná „Devil Seed“ (v níž sice objevíte náznaky absolutního hitu kapely „Solitude“, nicméně definitivně zůstane jen u nich), celkově zřejmě nejsilnější věc alba „Of Stars And Smoke“ a střižná „Clearsight“, vybavená pro změnu zejména velice charismatickým riffem. Ve zbylých skladbách se už pak musíte smířit s rutinou alá CANDLEMASS, ze které sice občas něco zajímavějšího vyčouhne (zvučný refrén „Demonia 6“), ale většinou zůstane prostou rutinou, které navíc přitěžuje fakt, že je rutinou už poněkolikáté za sebou.
Únavový syndrom, který čas od času postihuje kapely zuby nehty se držící svého kopyta, je zkrátka věcí tak samozřejmou a přirozenou, že se mu nemůžou vyhnout ani CANDLEMASS. Přesně o tom je i „King Of The Grey Islands“, album, které mělo v co nejpříznivějším světle představit nového zpěváka a (snad i) potvrdit výsostné postavení CANDLEMASS na poli světového doomu. Nic z toho se ovšem bohužel nestalo a švédská pětice tak může být ráda, že když už nic jiného, pořád ještě z téhle „nehody“ vyvázla s jakous takous ctí a nadějí, že příště to může být znovu lepší.
Únavový syndrom, který čas od času postihuje kapely zuby nehty se držící svého kopyta, je věcí tak samozřejmou a přirozenou, že se mu nemůžou vyhnout ani CANDLEMASS. Důkaz podáván prostřednictvím alba „King Of The Grey Islands“.
6 / 10
Robert Lowe
- zpěv
Mats "Mappe" Björkman
- kytara
Lars "Lasse" Johansson
- kytara
Leif Edling
- baskytara
Jan "Janne" Lindh
- bicí
1. Prologue
2. Emperor Of The Void
3. Devil Seed
4. Of Stars And Smoke
5. Demonia 6
6. Destroyer
7. Man Of Shadows
8. Clearsight
9. The Opal City
10. Embracing The Styx
The Door To Doom (2019)
House Of Doom (EP) (2018)
Death Thy Lover (EP) (2016)
Psalms For The Dead (2012)
Ashes To Ashes (Live DVD/CD) (2010)
Death Magic Doom (2009)
Lucifer Rising (EP) (2008)
King Of The Grey Islands (2007)
Candlemass (2005)
Essential Doom (Best Of) (2004)
Doomed For Live (Live) (2003)
From The 13th Sun (1999)
Dactylis Glomerata (1998)
As It Is, As It Was (Best Of) (1994)
Chapter VI. (1992)
Live (1990)
Tales Of Creation (1989)
Ancient Dreams (1988)
Nightfall (1987)
Epicus Doomicus Metallicus (1986)
Album mi přijde hodně "oldschool" (což se dalo čekat, že?), ale proti novéhu zpěvákovi nic nemám. Naopak po takové kritice co jsem tady četl, jsem byl příjemně překvapený.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.